Vida Skalská-Neuwirthová: Pohádková Bosana se vrátila k dětskému divadlu

Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím. Děkujeme za vaše komentáře. Jen málo diváků by si Vidu Skalskou-Neuwirthovou vybavilo podle jména. Stačí však zmínit protivnou Bosanu ze Tří veteránů a každému se vybaví zlobivá a rozmazlená princezna, které tatíček král splnil vše, co jí na očích viděl, a teprve přičarovaný dlouhatánský nos jí dal za vyučenou. Mladá herečka se díky Bosaně stala hodně populární, ale ona se rozhodla vrátit k dětskému divadlu a souboru Feigele, který založila ještě před natáčením pohádky. A s ohledem na své kořeny se snaží šířit mezi mladší generací povědomí o židovství. Ve svém sboru už má děti svých prvních dětských herců, na což je náležitě hrdá. Přestože od natáčení pohádky uplynula už pěkná řada let, Vida si je stále velmi podobná a její velké černé oči a havraní vlasy jsou nepřehlédnutelné. Když zrovna nenacvičuje divadlo nebo nejezdí s dětmi po představeních, dělá průvodkyni po Praze nebo v Terezíně, píše knihy, nahrává CD a poté, co vychovala dva syny, se těší z role babičky. V jednom starším rozhovoru se pohádková Bosana rozpovídala o svém židovském původu. Až ve čtrnácti letech jí rodiče odkryli historii rodu. Jako menší dítě ji nechtěli židovstvím zatěžovat, protože doba jejich původu moc nepřála. Ani otec jí jako malé holce neřekl, co znamená jeho vytetované číslo na ruce. Když začala Vida chodit na Židovskou obec a vzdělávat se, došlo jí, že by měla něco udělat, aby se židovské děti měly možnost něco dozvědět o svém původu. A rozhodla se pro divadlo. Exotické jméno zdědila herečka po mamince, takže i přes přísná pravidla pro jména jí ho na matrice povolili. Než se Vida definitivně rozhodla pro práci s dětmi, uvažovala o herecké dráze, a proto se vydala na konkurz. Zdeněk Svěrák sháněl mladou ženu s velkýma očima daleko od sebe a s orientálním vzhledem. Když se objevila, Svěrák hned volal Lipskému, že už nemusí hledat. Na celé natáčení vzpomíná dodnes s úsměvem. Měla u sebe stále dva asistenty s pruty, kteří jí nosili její nos dlouhý dva a půl metru. Nejhorší bylo lepení nosu, které trvalo asi hodinu a po lepidle zůstávala kůže hodně podrážděná. Rudolf Hrušínský pro ni dokonce žádal zvýšení honoráře, když viděl, jaké má s nosem trápení. Na natáčení se k ní všichni chovali moc hezky, dokonce nezapomněli ani na její narozeniny. Vodku přinesli zrovna v okamžiku, kdy měla nalepený nos, a tak přípitek musela usrkávat malou lžičkou, což jí způsobilo lehkou opičku. Nejvíce ji překvapilo, že ty největší herecké hvězdy se chovaly jako obyčejní lidé, bez hvězdných manýrů, bez povyšování a arogance. Po úspěchu pohádky jí všichni radili, ať jde dělat kariéru, ale jí byla přece jen práce, kterou dělala, bližší. K herectví se ještě vrátila a mihla se třeba ve Vesničko má středisková, ale dodnes se potýká s tím, že ji lidé poznávají jako Bosanu.