Rozhovor s Tomášem Jeřábkem

Herec Tomáš Jeřábek popisuje divadelní hru Petra Zelenky Fifty, kterou uvádí Dejvické divadlo a hovoří o svém životě a kariéře.

Hraji tam chlapíka, který se do trojky trošku přifaří,“ popisuje herec Tomáš Jeřábek popisuje divadelní hru Petra Zelenky Fifty, kterou uvádí Dejvické divadlo. Podle herce jde o velmi povedené představení, které se bude divákům líbit, zároveň si pochvaluje přípravu další novinky Dejvického divadla – hru napsanou podle filmu Ztratili jsme Lenina. Na jakých dalších projektech oblíbený herec pracuje? A proč ho baví být součástí standupů? Poslechněte si rozhovor. Fifty je příběh, ve kterém se Petr Zelenka pustil na neprobádanou půdu švédských trojek. Co uvidím? Moc povedené představení, které je kvalitní i divácky hrozně vděčné. S Petrem jsem dělal poprvé a musím říct, že jsem byl nadšený z toho, jak píše. Scénář má výhodu toho, že člověk to nemusí interpretovat. Je to napsané tak, že si to člověk přečte a stačí to jenom zahrát. Hraji tam chlapíka, který se do té trojky trošku přifaří, je to omyl, nedělá to záměrně, ale je tam takové nedorozumění, nakonec to pro něj dopadne hodně špatně. Nebudu nic víc prozrazovat, je to fakt vtipné. Je to o krizi padesátníků. Jmenuje se to Fifty, je to o krizi, která není úplně krizí středního věku, ale v padesáti se dějí různé věci. O sobě říkáte, že na vás přijde krize středního věku, až vám bude 75. To bych potřebovala nějak vysvětlit… To je jednoduché, jsem strašně zpomalen – to, co je normální, mám posunuté o pět až deset let. Takže jsem byl ještě nedávno dítě. Je mi 49 a tím, že se mi narodil syn, tak mi nezbylo nic jiného než dospět. Což mělo i výhodu v tom, že jsem se začal ve své profesi chovat víc profesionálně. Všechno má své výhody i nevýhody. Jsem zpomalený, všechno mi trvá déle. Někdo má krizi v 50, já ji budu mít v 75, ale myslím si, že se toho nedožiju. Proč si to myslíte? Žijete nezdravě? Hodně dlouho jsem žil nezdravě, teď se snažím žít trošku zdravěji, ale myslím si, že to nedoženu. Ale proč tady být tak dlouho? Po sedmdesátce by se člověk měl připravovat na ten další život. Jsem vyučený zámečník, který neumí být zámečník. Myslím si, že jo, víra je dobrá věc, věřit na to, že to nekončí, je vlastně správně. Bylo to mentální pankáčství, oblékal jsem se hrozně, spolužáci se mi smáli, co to nosím, vůbec jsem neřešil, co mám na sobě a proč. Bylo to čistě mentální pankáčství. Třeba v pěti. To by byla dobrá otázka na mého tatínka, moje maminka, ta mě vždycky strašně milovala a myslím si, že mě i trošku rozmazlila, a to ji nevyčítám, díky tomu ji miluji strašně doteď, protože je to úžasná žena. A můj tatínek měl k tomu trošku odstup a popsal by vám to krásně, to moje vymezování se vůči všemu a nepodřízení se jakémukoliv řádu. Nedělejte to. Přijdete o dveře. Jsem vyučený zámečník, který neumí být zámečník. Tenkrát, když mě vyhodili z průmyslovky, tak byla výhoda, že jsem teorii ze školy znal, nejsem hloupý, jenom jsem na to kašlal, takže jsem něco pochopil. A manuální práce byla pro mě nová, to mě docela bavilo, ale neznamená to, že jsem byl šikovný. Teď když se doma něco děje, voláme hodinového manžela. Byly pokusy, kdy jsem se rozhodl, že vyvrtám díru na hmoždinku na poličku, pak tam byla takováhle díra. On úplně neskončil, snažím se ho jenom potlačovat. Jak mám malého syna, tak jsem se bavil s oborníkem, a ten mi říkal, že výchova je vlastně násilný proces, jdeme proti přirozenosti dítěte. Myslím, že jsem mentálně pankáč, ale teď se snažím být zodpovědnější, profesionálnější a násilným procesem v sobě toho pankáče potlačuju. A vlastně mi to pomáhá, cítím se líp, i děti, když mají své hranice, tak jsou v nich šťastnější. Po Volze přišly nabídky, nicméně jsem teď docela vázaný, protože točím takový dlouhodobější seriál na Nově, tak tam mám docela hodně závazků a kvůli tomu je času méně. Něco se rýsuje na léto a podzim. A do té doby budou pokračovat Comedy Cluby, do toho točím Jednu Rodinu, pak divadlo… Myslím si, že to stačí – mám rodinu, pětiletého syna. To jsem si vymyslel sám, že tam budu sedět. Nějak mi přišlo, že to bude zábavnější, že budu interagovat s účinkujícími, že to bude živé, přišlo mi to lepší, než zalézt někam a zase vylézt. Což se ukázalo jako mylné, protože standupisti to mají vymyšlené, není to improvizace a jakýkoliv zásah do toho jim to bortí. Takže tam už jenom sedím, přijdu tam na půl čtvrtou, začíná se v pět, točí se čtyři díly za sebou a odcházím v půl dvanácté. Jo, chci to dělat. Je to náročné, ale vlastně mě to baví. Je dobrý mít přehled o standupech, pozorovat, kdo se na co soustředí, kdo má na co styl. Možná se stanu odborníkem na stand up v České republice. Možná se potom stanu tím nejlepším, z každého vyzobu to nejlepší, a pak zazáří hvězda.
Sdílet: