Radka Denemarková: Čokoládová krev

Spisovatelka Radka Denemarková hovoří o své nové knize Čokoládová krev, kterou napsala s absolutní nezávislostí a svobodou. Román se zabývá tématickými otázkami naší doby a zůstalo v něm mnoho myšlenek.

Dala jsem tomu absolutní nezávislost a svobodu, říká ke své nové knize Čokolodová krev spisovatelka Radka Denemarková. Román psala deset let, ale má nápady na další knihy. „Chci se věnovat intenzivně psaní, protože v hlavě se mi toho děje hodně a chci to stihnout, dokud mi to myslí a dokud je tam posedlost… Za skutečnou literaturu člověk ručí svým životem,“ vysvětluje. Co všechno v naší společnosti zůstalo z 19. století? Začetla jsem se do Čokoládové krve – Božena Němcová, George Sandová, obě ženy spisovatelky, a najednou John D. Rockefeller. Proč zrovna tihle lidé? Mohli tam být i jiní? Mohli. A musím říct, že to bylo dlouhé promýšlení, jaké postavy použiji, aby byly symbolem, abych přes ně mohla otevřít témata naší doby. Takže habsburská monarchie byla jasná – Božena Němcová, Geroge Sandová byla jasná, potřebovala jsem Francii. A Ameriku jsem potřebovala – ropa, tedy čokoládová krev, tam se formovala naše budoucnost. Dneska řešíme ropu, ne to, co řešili vlastenci během Národního obrození. Takže jsem potřebovala témata, co začínala v 19. století právě přes tři postavy. To znamená, že to je otázka všech těch problémů, které máme – brutální kapitalismus, nacionalismus, přístup k zeměkouli... A zároveň jsem chtěla vrátit Boženou Němcovou světu, a také důstojnost a hlas umění. Na co v této době zapomínáme. A ty tři postavy mi to umožňovaly, protože všechno souvisí se vším. Když mi dneska někdo řekne, že se tady můžeme zakuklit, za těmi státními hranicemi, protože všechno víme nejlíp… vůbec ne, v globalizovaném světě všechno souvisí se vším a všechno nás ovlivňuje, ale to už bylo tehdy. V jakém ohledu žijeme tady u nás ještě v 19. století? Pokud lidé znají jenom český jazyk, mají zprávy a informace jenom v češtině, a mají pocit, že to je pupek světa. A to je takové to sebeobelhávání, které začalo v 19. století, jako kdybychom nebyli součástí světa, oddělujeme se, jsme něco lepšího, nepotřebujeme se učit, nepotřebujeme mít solidaritu se světem, jsme součástí lidstva a nepotřebujeme nějakou politiku společného lidství. Zakuklenost začíná v 19. století, a zároveň slepota k tomu, co je skutečně důležité, podstatné. Vlastenci skutečně vůbec nevnímali, co se děje – jako že bojují proti Vídni, dneska bojují proti Bruselu. A zároveň, že se musí přimknout k Rusku, což tehdy byla zaostalá, problematická země. A to nám zůstalo. Zapomněli jsme na to, že existuje netržní chování, že člověk něco udělá pro radost, že to má smysl. Čím to, že emancipace a feminismus jsou slova, při jejichž vyslovování se člověk dneska musí mít na pozoru? Mám pocit, že v každé zemi vývoj feminismu a emancipace má úplně jinou dynamiku. A mám pocit, že se podařilo něco, co začala samozřejmě mužská polovina lidstva, že se tomu slovu vysmívali. A vlastně se to hodilo i konzervativním ženám, takže to slovo nasáklo spoustou konotací, které nemají s tou podstatou nic společného. Proto také slovo feminismus nepoužívám, protože je to pro některé jako červený hadr a mají s tím spojené nesmysly. Když používám lidská prává pro všechny, tak proti tomu snad nikdo už nemusí nic mít. Ještě se vrátím k tomu, jakým způsobem se George Sandová vypořádala se svými kritiky, a jak se s tím nesrovnala Božena Němcová. A mě zajímá, jak jste se s tím srovnala vy? Říkala jste, že vám je jedno, co si lidé myslí? Myslím, že to byl dlouhý proces. Bohužel nemůžu říct tehdejší Radce – neztrácej energii a čas tím, co si kdo o tobě myslí. Trvá, než to člověk rozklíčuje, protože pravidla pro ženy a muže jsou jiná, dokonce i jazyk, jakým způsobem se píše o mužské a ženské literatuře, je jiný, myslím tím jazyk literární vědy a kritiky. Musela jsem si říct, že energii budu dávat jenom... a to jsou ty dvě políčka – vychovat děti a literatura. Děti jsou dospělé, to znamená, že jenom zásadní je literatura. A mám skutečně odpovědnost jenom k tomu talentu. Každý má názor, každý mi dává – hlavně muži – rady, jak se to má a nemá. Tak se na ně usměju, v duchu si myslím svoje, zapomenu. Je mi jedno, jak má román vypadat, že takhle se nepíše. A mám pocit, že to je krásné na tom věku, ve kterém jsem se ocitla – děti jsou dospělé, zkušenosti mám, kreativita funguje, mozek funguje, nemoci ještě neklepou na dveře. A to je obrovská síla a myslím, že to je vidět i na té knize, že jsem dala románu absolutní svobodu a nezávislost. A dokonce je mi jedno, jak má román vypadat, že takhle se nepíše. I románová forma ještě neukázala, co umí, takže jsem vlastně napsala drzý román. Budu respektovat všechny, ale teď můžete respektovat moji tvorbu, moje postavy, neříkejte mi, že každému románu dávám nový jazyk, že to je risk a zbytečný experiment. Ne, takhle to mám, je to úcta k těm tématům. Že tam je hodně myšlenek? Dřív bych se nad tím zamyslela, naopak dneska to vidím jako moje plus. Prostě se toho v mé hlavě děje hodně, a jestli ve vaší hlavě se toho děje málo, to je váš problém. V čem byla moderní Božena Němcová? A proč nefunguje solidarita mezi ženami? Poslechněte si celý rozhovor.
Sdílet: