Prince of Persia: The Lost Crown

Úvodní část hry a některé pasáže dále mě okamžitě přenesly, alespoň ve vzpomínkách, do dětských let, kdy jsem se v Prince of Perisa (1989) snažil zachránit princeznu se spárů zlého Jaffara. Největší podíl na tom má návrat ke klasické 2D hratelnosti, a pak tu jsou některé odkazy v podobě známých pastí a hopsacích pasáží. O 35 let později je ovšem spousta věcí (podle očekávaní) jinak. V okamžicích, kdy dohrajete původní hru, se The Lost Crown teprve začíná rozjíždět. Ne snad proto, že by byla rozvleklá, to vůbec. Narážím spíš na fakt, že hra spadá do žánru metroidvania; hlavní hrdina Sargon se tak učí v průběhu hraní novým (zejména pohybovým) schopnostem, které mu pomáhají dostat se na dříve nedostupná místa. Sargon dokonce není ani princ. Patří mezi sedm Nesmrtelných, skupinu elitních bojovníků, kteří mají na starost obranu Persie. Do akce je povolá Thomyris, královna Persie, jejíž syn princ Ghassan byl unesen. Skupina se vydává na horu Qaf a do přilehlého starobylého města. Jenže s tímto místem není něco v pořádku, čas se zde neřídí svým přirozeným tokem. Jedna noc zde může pro někoho znamenat také třicet let. A naprostou samozřejmostí jsou příběhové zvraty. Obtížnost si sami ušijete na míru, a to nejenom u soubojů. Velké plus dávám tvůrcům za přístup v oblasti přístupnosti, díky čemuž si každý z vás může ušít zážitek přímo na míru. V první řadě si zvolíte, zda chcete rozsáhlý herní svět prozkoumávat na vlastní pěst, nebo zda vám ikonky poradí, kam právě jít. Dále si můžete nastavit, jak moc vám bude ubližovat prostředí, nepřátelé či počet životů nepřátel. Upravit lze reakční dobu nutnou pro odražení či vyhnutí se útoku. Kdo se nechce trápit s hopsáním, může některé náročné pasáže přeskočit. Je jen na vás, jak si hru užijete, přesto bych doporučoval sáhnout k případnému snížení obtížnosti, až když to opravdu nepůjde – nastavení lze měnit kdykoliv! Velmi zajímavým prvkem jsou tzv. paměťové střípky, které vám umožní si dané místo vyfotit a k obrázku se kdykoliv pohledem do mapy vrátit. Hra se opírá o tři pilíře, které se navzájem prolínají: boj, hádanky, hopsání. Troufám si říci, že je tvůrci dávkují ve velmi dobrém poměru. Smekám také před tím, že hře až do konce nedojde dech: na své cestě totiž nejenom navštěvujete nová prostředí, ale hlavně získáváte nové schopnosti, díky nimž je hraní mnohem dynamičtější a za mě i zábavnější. Sargon na začátku neumí prakticky nic, což je dobrá příležitost naučit se pořádně ovládat své čepele a správně časovat útočné i úhybné manévry. Jsou to základy, na něž se časem nabalují další věci. Akce je svižná, zábavná, spíš se vyplatí postupovat agresivně. Hra vizuálně upozorňuje na útoky, které lze odrazit a které jsou neblokovatelné. Za mě ovšem bodují zejména skvěle navržené enviromentální hádanky a již zmíněné hopsací pasáže. Ke slovu totiž nepřijdou jen hbité prsty, ale i nutnost vymyslet, jak situaci vyřešit, a pak to samozřejmě realizovat, a to s využitím naučených schopností a dovedností. V těchto okamžicích je oživovací bod hned na začátku těchto pasáží, protože tvůrci správně předpokládají, že to napoprvé asi nevyjde. Některé jsou navržené opravdu mistrovsky a posléze máte zaslouženě dobrý pocit z jejich pokoření. Pokud očekáváte hledání sběratelských předmětů, úryvky textů doplňující lore či mírné vylepšování postavy a výbavy, tak jste na správné adrese. Za zmínku stojí ještě amulety s různými efekty (navýšení zdraví, silnější útok ve vzduchu…), které se připínají na náhrdelník. V průběhu hry objevujete nejenom nové amulety, ale rozšiřují se i sloty pro připnutí. Po technické stránce nemám co vytknout. Odvážně jsem zvolil verzi pro Switch a nelituji. Hra šlape lépe, než jsem čekal – až na některá místa drží slibovaných 60 fps, a není přitom rozplizlá. Vše je krásně ostré a detailní. Co se záporů týče, nemám žádný hlavní bod, který bych vytkl. Zpočátku mi bylo trochu líto, že se přímočarý svět rozběhl do několika směrů, a říkal jsem si, jestli měřítko hry není až moc velké. Ale postupem času se všechno začalo propojovat a dávat smysl. Zmíním tak alespoň některé dialogy, které jsou takové typicky jalové, jak to umí snad jen Ubisoft. Samozřejmostí jsou i souboje s bossy. Což mi připomíná, že The Lost Crown není hra typická pro dnešní Ubsioft. Ale stejně si nemůže odpustit nebýt Ubisoftem, a tak tu máme naprosto zbytečnou deluxe verzi, která za příplatek umožní hrát o tři dny dříve. K tomu přidá bonusový amulet, skin v případě předobjednávky a digitálního průvodce s dobrodružstvím. Čili naprosté zbytečnosti nehodné příplatku deseti dolarů. Prince of Persia: The Lost Crown je i přesto nečekané, ale o to příjemnější překvapení. Hra skvěle kombinuje boj, hopsání a hádanky a zároveň nabízí velmi uspokojivý dojem z akrobatických prvků a postupně získaných schopností. Ve stejný den jako recenze vychází i demoverze, což je vždy dobré znamení, takže pokud vás můj text zaujal, určitě zkuste a sami zjistěte, zda budete z nového „prince“ stejně nadšení jako já. Za mě to Ubisoft tentokrát trefil.