Obětování Jana Palacha

Sestry i lékaře, kteří 16. ledna 1969 přijímali na oddělení těžce popáleného Jana Palacha, zarazilo, že vůbec nesténá. S někým takovým se dosud nesetkali. Člověk, jenž na osmdesáti procentech těla utrpí popáleniny třetího stupně, naříká bolestí. Jan Palach jen tiše opakoval: „Nejsem sebevrah.“ V den jeho smrti byla vyhlášena pohotovost armády a bezpečnostních složek. Gustáv Husák na schůzi ÚV KSS prohlásil, že vnitropolitický vývoj v zemi je kvůli Palachovi v ohrožení. Komunisté se Jana Palacha vlastně nikdy nepřestali bát. V den Janovy smrti 19. Ledna 1969 měly komunistické špičky obavu, že by Janův pokračovatel mohl provést atentát na vysokého stranického funkcionáře. Komunistický poslanec Vilém Nový Jana Palacha tehdy účelově nařkl z toho, že chtěl použít takzvaný studený oheň. Na stranických výborech znělo, že Palachovo sebeupálení bylo činem psychicky narušené osobnosti, demonstrativní sebevraždou bez obsahu. Bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček v roce 2013 ve sněmovně prohlásil, že „je rozumné oběť Jana Palacha připomínat“, ale pak dodal: „Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící.“ Většinu lidí však Jan svým naléhavým protestem oslovil. Pochopili, že se obětoval pro svůj národ, pro jeho svobodu, že jde o svědectví stvrzené smrtí. Tak nazval čin Jana Palacha nad jeho rakví 25. ledna 1969 farář Jakub Trojan. V Janově sebeupálení rozpoznal i naději a závazek pro druhé: „Smrt Jana Palacha nás volá k životu. V tomto cynickém století nás přivedl k tomu, abychom se ptali: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“