Istanbulská úmluva a její odmítnutí senátem

Istanbulská úmluva byla podepsána Českem v roce 2016, ale senát ji odmítl schválit. Senátoři se obávají, že úmluva je zbytečná, ačkoli se v ní hovoří o důležitých opatřeních pro oběti domácího a sexuálního násilí.

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Už jen když nějaký dokument nese takový název, lze proti němu jen těžko cokoliv namítat. Česko ho ostatně 12. května 2016 podepsalo. A ani není moc dlouhý, jen 28 stránek. Přesto ho asi málokdo četl. Takových lidí bude rozhodně méně než těch, kteří na něj mají silný názor. Istanbulská úmluva je prý zlo naší doby, jemuž musíme zabránit. Ti senátoři, kteří si to myslí – ve složení plus mínus starší prošedivělí muži a Daniela Kovářová – svůj hrdinný boj ve středu večer úspěšně dovedli do konce. Senát Istanbulskou úmluvu neschválil. Lekli se slova gender. Možná přesně netuší, co to znamená, ale to je jedno. Jsou si prostě jisti, že jde jen o další ideologii progresivistů, které se valí z prohnilého Západu. Stejně jako všechna ta manželství pro všechny, Green Dealy, auta na baterky, korespondenční volby, bezhotovostní platby… proboha, kde to skončí?! Asi si teď připadají jako obránci „normálního světa“, kteří zuby nehty drží Česko na mapě Evropy jako jediné bílé místo nepodléhající módním -ismům z Bruselu. Ve skutečnosti by se měli spíš stydět. Odmítli přiznat nezpochybnitelný statistický fakt, že ženy jsou výrazně častěji obětmi domácího či sexuálního násilí. A především to, že mívají těžké domoci se spravedlnosti, pomoci a často ani obyčejného soucitu či pochopení. Senátoři argumentují, že také jim vadí násilí na ženách, ale Istanbulskou úmluvu prostě považují za zbytečnou. Tresty už prý máme v českém právním řádu. Právě tady se nejvíc mýlí. Paragrafy jsou jedna věc, skutečné příběhy z praxe úplně jiná. Vždyť zrovna teď běží celospolečenská debata ohledně trestání znásilnění. Možná by to od vážených členů horní komory chtělo aspoň kousek empatie a lidskosti. Ale oni patrně budou hrdí, jak ukázali chladnou hlavu a nepodlehli hysterii. Aspoň trochu to zachraňuje vláda, když rozšiřuje právní definici znásilnění. V Česku se otevřelo první místo, kde oběti násilníků dostanou právničku i terapii: +3 Přitom v Úmluvě se hovoří přesně i o místech, která se ukazují jako bolesti českého systému. Třeba se vyžaduje školení policistů, soudců a znalců, kteří dnes znásilněným někdy nerozumí nebo nevěří. Nebo nevědí, jak k nim přistupovat. Dále Úmluva třeba žádá krizová lůžka v azylových domech (aby se zmlácené ženy nemusely skrývat doma ve sklepě). Jinými slovy: Istanbulská úmluva neboří tradiční rodiny, nechce převychovávat lidstvo ani vymýtit z planety důstojné tradiční mužství. Takže nikomu neubližuje, jen nabízí řešení, jak pomoci těm, kterým je ubližováno. Mohli bychom si teď ze senátorů dělat legraci: jak si asi představují ten patřičný vztah muže a ženy? Beze slova gender, pochopitelně. Jak se má trestat neposlušnost, kdo má nosit kalhoty a jak smějí být dlouhé sukně. A ženy klidně mohou chtít a dělat cokoli – pokud zvládnou své primární úkoly, jako jsou obstarat děti, uspokojit manžela, uklidit, navařit, vyprat, vyžehlit… Ale nebuďme na senátory zlí. Oni jsou jen důkladní a pomalí. Potřebují víc času, aby si to pořádně rozmysleli, jak dnes reagoval premiér Petr Fiala. Podle něho Istanbulská úmluva neprošla kvůli tomu, že za osm let od jejího podpisu neproběhla „dostatečně široká diskuze“ a někteří koaliční partneři na ratifikaci „spěchali“. Teď jen, aby to pochopily i znásilněné nebo zbité ženy.
Sdílet: